Budiž blog

Příběhy začínají epicky proto, aby si udržely čtenáře. Kdyby totiž začínaly od skutečného počátku, pravděpodobně by se protagonistka (ať nenadržujeme mužským hrdinům) vzbudila, šla si uvařit kafe, prohrábla by si vejce (rozuměje ty na pánvičce, i když je doba všelijaká), a pak si přečetla: a) noviny, pokud se nachází ve věku páry, nebo za b) pěkně prorostlý fejs-bůček plný trolů, hoaxů, AI deep fake a fake news. Vždycky proto musí příběh začít stylem: „Sledovalo mě to, neustále to šramotilo ve stínech, a s každým mým krokem to bylo blíž a blíž...“ Nakonec se dozvíme, že ta „bestie“ ve stínech je osamělé kotě. A že by ve vší čtenářově naději dějový zvrat obrátil neškodné koťátko v bílého králíka alá Monty Python už pak z mé zkušenosti v příběhu nehrozí. Bohužel i bohudík. Bohužel proto, že by to byla fajn změna oproti vyňuňaným eskapádám chlupatých ťuntíků v jejich nešvarech a denních trampotách, a bohudík proto, že tím králíkem by autor pohřbil potenciál na srdcervoucí kočičí drámo roku, vymykající se zbytku průměrných.

Nicméně přejděme kecy... k věci: Předešlý odstavec je alternativním úvodem blogu. Odmítl jsem přepálené ántré i to štemplovaně nudné: „Čau, jsem Martin, introvert, protože mě nikdo nemá rád (fňuk, fňuk), lamač dívčích srdcí, protože po mně letí jen mužatky a demoliční koule, a já bych s rozdvojenou osobností už dalšího chlapa ve vztahu nezvlád, a zdemolovat se dokážu sám i bez koule...“ blablabla. Takže můj blog vzniká neslavně a vyflusle jednoho sychravého podzimního večera. No a dostáváme se k tomu, proč po něm máš ty, velevážená čtenářská milosti, brouzdat, a proč se do něj zahryznout a nepustit. Proč? Proč?!

Protože na něj budu pravidelně vrhat kresby i malby, básně i kutilské výrobky, a občas i nějakou tu povídku, cestopis, nebo články přepestrého ražení (zejm. seberozvoj, zamyšlení, tvůrčí teorie atp.). Myslím to s ním vážně, jelikož jsem za něj vypláznul nemalé drobásky. Myslím to s ním vážně, stejně jako se svým životem, který začínám už několik let aktivně řešit. Ano, několik let a přesto začínám, protože jsem toho o sobě zjistil fůru, a přesto titěrnou část vědění o zdravém životě. Takže ho řeším vážně... respektive „vážně nevážně“, protože je hezčí ho brát s hravostí a humorem než vlažnou tváří. Radši „hravé“ než „velké“ plány.

Vědomí vlastního blogu, kde bude všechna má práce pěkně pohromadě na jednom místě, naplňuje mé rozechvělé srdce hřejivou hlubokou rados-... ... víte co, se*u na to! Jasně, že to bude fiasko... že nad tím čtenáři odfrknou. Kdo přece touží po autentické upřímnosti ve světě přetvářky? Každý po ní touží do chvíle, než se mu nejlepší kámoš upřímně přizná, že klátil jeho holku. Než vypadá upřímný člověk jako nabubřelý hňup. Než člověku řeknou, že jeho tvůrčí práce stojí za zlámanou grešli. Většinou to říkají v momentě, kdy by zlámanou grešli shrábl i s rukou, která ji nabízí, jelikož dávno prodal i duši (hádejte komu asi). Podobně jako ve vtipu:

„Ty jsi prý spisovatel... A už jsi něco prodal?“ „Jo. Auto a telku.“

            Nicméně se vynasmažím podávat profi výkon. Blog má sloužit jako portfolio pro mé knihy. Zadarmo se ale můžete pokochat povídkovým „prequelem“ k chystané dobrodružné fantasy knize, upoutávkami na můj memeár (něco jako memoár, ale víc meme; vyjde přinejlepším za dva roky... jestli vůbec... proto aspoň ty upoutávky), zábavně pojatými cestopisy z nudných cest, nebo tím nejdůležitějším do seberozvoje: Protože když vám řeknu, že záleží hlavně na životě prožitém v radosti, asi se nezačnete radovat, že? Vidíte, já si to myslel, proto vám to musím prodat (zadarmo... jaká ironie, co?). Proto vám musím povědět o tom, jak je 90 % ega na nic, jak těch devadesát procent pošlapat a poplivat, a jak zbylých 10 % slouží tomu, abychom si zachovali tvář a nenechali se zneužít.

Takže na co se do konce listopadu těšit v následujícím pořadí?

1) Obsáhlý a s nadsázkou pojatý cestopis Irsko (říjen 2025).

2) První část čtyřdílného povídkového prequelu k chystané knize (části budou vycházet v průběhu čtyř měsíců... Nemohou vycházet rychleji? Nemohou, protože pak bych přeci nestíhal psát tu knihu, milý Watsone!).

3) Foto a kratší popis výroby hořáku a experimenty s tavením hliníkových plechovek (pokud se neroztavím já sám).

4) Mnoho dalších fotek výrobků a umění (opět: pokud se nerozteču na dvorku při tavení plechovek).

A teď – ať nezdržuju – se s vámi rozloučím, a budu doufat ve váš opětovný brzký střet s mou tvorbou.