Velké malým začíná

část I. - Podivnosti

napsal: M. Zbranek

V zapadlé osadě uprostřed močálů bylo rušno. Před skromným obchodním domem zastávajícím funkci tržiště, skladiště i překladiště se srocoval dav horlivých kupců, delegátů a formanů. Z furgonů se valily bečky vína, piva, kolomazi, smůly, lněného oleje či sádla, a štosovaly se do úhledných věží obepínajících v prstenci aukční pultík, jenž byl kryt před nepřízní počasí měděnou skladištní stříškou skrápěnou mrholením. Vyvolávač zběsile klepal paličkou a zoufale a neúspěšně prosil o ticho. Jakmile totiž sklapl hlouček, vynikly hlasy prodavače klobás, místního blázna, kněze a dospěláky škádlícího holomka. Celá situace tak nebrala konce, zasekla se na mrtvém bodě, zatímco nové povozy zboží bez ustání proudily do maličké osady. Kdo se tedy nehádal o cenu, ten se hádal o místo pro svůj vůz a obrok pro koně, nebo si stěžoval na finanční ztrátovost z časových prodlev, načež pěstí, kletbami a siláckými vidláckými kecy planě vyhrožoval žalobou. Do toho všeho se vmísil (svým počtem ve značné nevýhodě) tucet gardistů ve formaci „želvy“ s obušky a pavézami. V tu chvíli se na startovní čáru připravili bezdomovci, poslední dosud nezúčastněná skupina celé té patálie, která bedlivě sledovala, komu těžkooděnci vymlátí zuby jako prvnímu, aby je mohla rychle shrábnout ze země a později zpeněžit.

            Mezi touto tlupou vřeštících opic se neohroženě proplétala jedenáctiletá plavovlasá dívka s úsměvem na tváři a tlumokem na zádech skoro stejně velkým jako ona sama. Měla svůj šťastný den, neboť se každý věnoval tak moc svým nesnázím, že po ní ještě nikdo nehodil kamenem. S podobným elánem se k ní zpoza zadku vyžraného kejklíře Urfuse připojil o rok mladší klučina, jehož koutky úst jako balóny vzlétly k výšinám pokaždé, když spatřil svou nejmilejší kamarádku. Dost možná by i po něm zdejší „místňáci nemytí mastňáci“ hodili kamenem, neboť se přeci jen „zlý duch“ může paktovat se zplozencem pekelným. Avšak vhodný rozruch jim nahrával do karet podobně jako kapsářům, vrahům, nevěrným milencům či populistům.

„Kam jdeme?“ zajímal se Artur.

„Za čarodějnicí,“ pronesla s nadšením v hlase Aalis, neboť nadšením v těle už očividně dávno disponovala. Arturovi přeběhl mráz po zádech, ale před holkou strach ustoupil do pozadí.

„Potřebuješ mastičku? I kdybys ji nenašla v apotéce, třeba najdeš recept v knihovně, kvůli tomu nemusíš za čarodějnicí,“ snažil se ji nenápadně odradit od šíleného úmyslu.

„Potřebuju kouzlo.“

„Přidala ses na stranu zla?“ pronesl napůl vtipem a napůl v obavách.

„Troubo! Je to hodná čarodějnice.“

  „Hmm. Hodné čarodějnice neznám.“

  „Tak ji poznáš!“ křikla rozhodně a on se na ni vřele ušklíbl.

„A jak daleko je ta čarodějnice?“ napadlo Artura, když už hodinu trajdali močálem po rušné obchodní trase.

„Řekla bych dva tři dny cesty.“

  „Co?!“ vyhrkl. „Nemůžu být týden fuč!“

  „Tak se vrať,“ pronesla s nadsázkou.

  „Eeeee,“ trápil se Artur.

  „Myslela jsem si to,“ pozvedla vznešeně bradu.

  „Chytrolíno!“

„Strašpytlíku.“

„Náno.“

„Ňoumo.“

Blátivými brázdami vymletými od úzkých loukoťových kol klouzaly povozy tažené až šesti voli či hřebci. Oproti horské cestě byla tahle učiněnou projížďkou růžovým sadem. Palčivý problém (ne)údržby silnic tkvěl v nechuti zdejšího výboru nacenit dělníky víc než nakolik byli ceněni kupci. Místní tak raději na komunikační tepně podnikali a obchodovali, než aby se za zlomek mzdy tahali s balvany a kmeny. Okolní hory a kopce pokrývalo spíše bláto než kamení, a dřevo trčelo převážně v močálech tak, že pokusy o jeho získání zabraly více úsilí než samotná skladba silnic. „Ředitelství silnic (a dál nic)“ přesto doufalo, že nadprůměrný plat naláká dříče z měst. Háček vězel v tom, že město znamenalo komfort, a tenhle kraj se chlubil vlhkostí, chladem, chudými a často násilnickými stanovými vesničkami a zlou pověstí čarodějnic. To mnohým nestálo ani za dvojnásobný plat.

Už se smrákalo, a provoz ani na okamžik nepolevil. Mnozí viděli v nočním cestování příležitost, jak se vyhnout kolonám a mýtnému. V těch chvílích děti doufaly, že hanza co nejdříve dokončí kolem močálu železniční obchvat, a všechno to zboží pak poputuje po kolejích. Aalis s Arturem se museli dlouho vláčet po rozbahněné cestě plné křiku, práskání bičů, koňského ržání a zvučících muzikantů, než si mohli dovolit odbočit na vedlejší pěšinu. Ta už byla zpevněna kameny, neboť dříve se rozbahněná a uzoučká stávala nezřídkakdy smrtící, obzvlášť pro kupce s krosnami objemnými jak kráva (doslova). Nejednou tak děti na zdánlivě nekonečném slizkém moři močálu minuly či v dálce zahlédly „umrlčí bojku“, masivní ocelový plovák na hladině, v němž byla uschována urna se zpopelněným utopencem, a na jehož vrcholu svítila lucerna fialovou září, krmena pouze metanem probublávajícím skrz zdejší hnilobné vody.

Děti brzy natrefily na fořta, hajného trpaslíka Igerta, kterého měly velice rády. Aalis z něj cítila dávno překonané trápení přetavené v moudrost, pokoru a vnitřní klid. Jako jeden z mála se dívky neštítil. Naopak ji podporoval a věřil v ni. Říkával: „Jednou dokážeš velké věci. Budeš nejsilnější ze všech, protože budeš nejlaskavější ze všech. A veškerá zloba, křivda, závist nebo pochyby se v tom tvém vnitřním moři laskavosti utopí, jelikož budou jen překážkou na cestě ke štěstí a životu prožitém v radosti.“ Aalis nechápala, odkud se jeho moudrost vzala. Tajně ho podezřívala, že je mág, guru, polobůh, duchovní zjevení nebo tak něco. Ačkoli na bytost starou sto padesát dva let, která si prošla čtyřmi válkami, dvěma morovými ranami, jedenácti hladomory, mnoha úmrtími svých blízkých a ztrátami či odmítnutími mnohých svých životních lásek, to vlastně nebylo tak překvapivé. Bylo by spíše překvapivé, kdyby po tolika letech a útrapách moudrý nebyl. I tak ho ale děti nadmíru obdivovaly, neboť většina lidí, trpaslíků i jiných ras nedokázala životní moudrosti a spokojenosti dosáhnout do konce života, a ani tisíciletí by jim k tomu nestačilo. Je proto zřejmé, že člověk musí mít něco uvnitř už od narození, co ho přiměje na sobě pracovat, a co ho činí skutečně výjimečným oproti drtivé většině jiných.

Na úpatí kopce stálo menší ležení překupníků, kteří si tu ze starých vyřazených kočárů postavili pět útulných do půlkruhu rozestavěných patrových domků s mansardami k ubikaci poutníků. Uprostřed půlkruhu plápolal táborák, kolem kterého se krčili prochladlí staříci a stařeny, zatímco u pultů obchůdků stáli mladší, zaníceně ujíždějící na potrefených historkách. Na obě děti tento smyslný výjev udělal velký dojem, jelikož díky němu tahle „faktorie“ působila nadmíru přátelsky a živě. Toužily stát se součástí toho výjevu, a už se viděly v okénku pod střechou v druhém patře, kde – soudě podle zevnějšku celé té usedlosti – stály bezpochyby dvě naducané postýlky, drobná hřejivá kamínka, drobná knihovnička, dva noční stolečky z ebenu pro každou z postýlek, a spousta dekorací, tapisérií i obrazů, suvenýrů ze vzdálených končin a interiérových klenotů v podobě secesně vyvedené balustrády zábradlí schodiště zhotovené z větví nebo vitrážovaného nadsvětlíku nad dveřmi pokoje.

Dětskou imaginaci přerušil záhadný stařík zahalený v kožichu z pouštního medvlka s šedou zaječí beranicí posazenou na hlavě. Kdyby si klekl, vypadal by zrovínka jako snop obilí.

„Promiňte, putujete nahoru?“

„A-ano,“ potvrdil z míry vyvedený Artur, jako by ho rodič vyhnal z krásného snu do školy.

„Dávejte pozor, k něčemu se tam nahoře chystá.“

„Jak to myslíte?“ zajímalo Aalis.

„Potkal jsem na spočinku kaktusáky, a ti uměj vycejtit kdeco.“

„Myslíte senzibily ostnožce? Jů! Ty jsem nikdá neviděla!“

„Ehem, co jsou to ti... santusáci?“ zajímal se Artur, který zcela záměrně zkomolil ono pojmenování. Aalis s dědou na něj pohlédli jako na zjevení.

„Ostnožci. Kaktusáci se jim říká lidově,“ opravila ho Aalis.

„No a co jsou teda zač?“

„Jsou to senzibilové. Mají všude po těle ostny..."

„Jako kaktus,“ vydedukoval Artur.

„... díky nim dokáží vycítit skryté síly, odhadnout lidi a místa podle intenzity a zbarvení jejich elektromagnetického pole,“ snažila se mu vysvětlit Aalis. Po chvilce sjel Artur pohledem na staříka.

„Mluvte dál, dědo.“ Dívku to naštvalo. Doteď si myslela, že dokáže vysvětlovat znamenitě.

„Inu, prý v Drutu vzrůstá napětí... nedobré, vzniká špatně a předlouho, o to horší to je! Ticho před bouří. Prý je to známka kruté důmyslnosti. V některých místech napětí žádné, v jiných velmi silné. Asi se tu a tam nachází magické předměty a špehové, služebníci někoho zlého... Vypadá to, že někoho hledají nebo, nebo... nebo očekávají.“

„Koho by mohli očekávat?“

„Asi někoho mocného. Případně potenciálně mocného. Bezvýznamných entit by si přeci ani nevšimli.“

„Víte ještě něco?“ zajímalo dívku.

„Ano, víte ještě něco? Je to tak vzrušující!“ přitakal Artur, kterému chyběla ke strhujícímu vyprávění už jen pražená kukuřice. Aalis se snažila jeho dětinskost přehlédnout, leč marně.

„Nevím. Jenže... mnoho kočovníků na jednom místě... to nevěstí nic dobrého. Obzvlášť pokud je tam někdo pod dobrou záminkou zdrží a vyprovokuje. Je to ta nejstarší kejkle černokněžníků, poštvat lidi proti sobě. Drobná snaha, a přesto tak strašlivé následky.“

„Teď už se mi tam nechce,“ zamručel Artur pesimisticky, a zamilovaně pohlédl do podkrovního okénka obytného kočáru.

„Teď už to zvládneme,“ zamručela na oplátku Aalis. „Díky, dědečku, za vaše varování.“

„Za málo. Snad vám pomůže.“

„Už pomohlo... od zácpy,“ pronesl jízlivě Artur. Aalis na něj vrhla vražedný pohled. Na to nasadil grimasu a pokrčil rameny říkajíc cosi jako: „No co je? Jednou vytáhneme paty z baráku a potká nás tohle!“

„Nashledanou!“ zvolala dívka, než se se svým společníkem vydala do kopce.

„Nenashledanou!“ zakňoural si pro sebe Artur, který už onoho „osla špatných zpráv“ potkat nehodlal.

Tam, kde končil vlhký močál, se zvedaly promáčené kopce. Tak moc promáčené, že dokázaly beze stopy pohltit dospěláka i v místě, kde byste čekali zem zpevněnou drny trávy a kořeny keřů. Děti minuly mnoho kupců lidských, trpasličích, liliputích i elementárních, kteří putovali po svých. Děti také minuly mnoho osadníků, kteří Aalis neopomněli plivnout pod nohy. Ignorovala to... nebo se o to alespoň snažila. Jenže Artur zuřil a vzteky svíral pěsti. Kvůli nespravedlnosti, ale také chabému vzrůstu, kvůli kterému žádnému z těch křiváků nemohl uštědřit pěst do ciferníku. Asi proto by dítě mělo jen milovat a být milováno, protože když cokoli na světě nenávidí a chce to změnit, v plném rozsahu si uvědomí svoji hlubokou bezmocnost ve světě dospělých. Když chce měnit, je přehlíženo, a když se postaví na odpor, je přemoženo.

Jakmile si Aalis všimla Arturových zaťatých pěstí, vzala ho jemně za ruku a usmála se na něj. Jeho vztek tím sice polevil, ale přesto na ni pohlédl smutně s omluvou, že jí nemůže pomoci. Ona přesto věděla, že je to jen její boj. Nechtěla, aby kvůli němu trpěl kdokoli jiný. Nechtěla si vybíjet vztek na jiných, nechtěla svého jediného kamaráda prosit o pomoc, a vůbec se tím špatným zabývat. Oba tak nakonec bez okolků postupovali dál: ona snažící se radovat z krásy přírody, on spřádající v hlavě plány, jak ji z tohohle zapadákova vysvobodit.

„Podívej na ta světýlka v dáli!“ křikla obdivně, jak jí to bylo podobné. Ani si neuvědomila, že tím chce Artura rozptýlit.

„Hezký,“ zabručel nevzrušeně. To však dívku nerozhodilo.

„Je skvělý, že jsme se vydali na tenhle výlet. Je to dobrodružství, co?“ Tahle otázka už s Arturem pohla. Uvědomil si, že je to fakticky skvělý. Vždyť výlet mimo močál nepodnikl snad už třičtvrtě roku. A se svou nejlepší kamarádkou ještě déle. Po delší úvaze, kdy už šlapali notnou chvíli do kopce, a kdy Aalis začínalo znatelným chvěním a jemným napětím na hrudi mrzet, co se s Arturem děje, pronesl:

„Díky, Lis. Jsem rád, že jsem s tebou šel.“

  Mlčela.

„Mhm,“ odpověděla za okamžik šťastným zahučením, a protože šla první, nemohl si Artur povšimnout jejích slz.

-           -           -           -           -

Většinu cest spravovaly veřejné hrady a pevnosti. Ty zdejší měl pod palcem výbor hradu Drut. Šlo o mohutný komplex o půdorysu oválu, rozloze tří hektarů, a úloze správní a sociální, neboť bitvy a nepokoje zasáhly tento kraj už před dávnými časy, takže funkci obranou již mnoho dekád postrádal. Celý areál sestával nejen z kruhové citadely o průměru dvaatřiceti metrů vytrčené k celonárodní obchodní stezce, ale také sestával z přilehlé nemocnice, technologického institutu, chrámu, či z balónových hangárů s heliporty, z loftů řemeslných dílen, lázní i divadla, a v neposlední řadě také z ubytovny.

A právě tam obě děti mířily. Putovaly v šeru s malou lucerničkou za meluzíny vlahého horského svistu, žvýkajíc při tom sušené hovězí, ovčí sýr a lískové oříšky. Sem tam prohodily veselé slůvko, hrály slovní hříčky, ale také navzájem sdílely vděčnost. Arturovi se do ní příliš nechtělo, ale současně se mu chtělo potěšit Aalis, a tak k ní nakonec svolil. Dívku tento statečný akt vskutku potěšil. A nejen to. Artur v jejích očích zase o kus stoupl, což dala dívka viditelnou a hlasitou zpětnou vazbou najevo, čímž ho povzbudila v dalších „hrách pro měkouše a baby“. Takže z vět vnitřního kritika typu: „Ještě že mě při tom kluci z osady neslyší,“ se pomalu stávalo: „Ať se jdou kluci bodnout.“

Nejprve je zaslechly, pak zahlédly špice stanů, jejichž tropiko praštělo při sebemenším zafučení. Tedy alespoň to si děti myslely, dokud jim to nepřišlo podezřelé. Záhada se vyřešila, jen co stanuly na spočinku a obhlédly složení skupinky. Mezi ostnožci byli také vzdušní elementáři, kteří právě svačili vítr. Kapesní benzínové turbíny foukaly přímo do jejich úst čerstvý horský vzduch, který byl očividně tak výživný, že způsoboval nemalé větry čechrající celty stanů.

Jak tak slunce zapadlo, oblohu oblékly mraky, a společně s nimi se přihnaly větrné víry tančící po úbočí svahu (asi to vzdušní elementáři přehnali se svačinou). Děti musely při každém jejich přiblížení zalehnout na zem. Sice neměly takovou sílu, aby je odnesly, ale velmi snadno je mohly prudce srazit na kamenitou stezku. Tato rozcvička je unavila a zdržela, ale současně jim pokaždé poskytla příležitost k tiché kontemplaci. Povšimly si tak vzdálených detailů jinak běžně přehlédnutých. Vzducholodi přinejmenším čtyřicet kilometrů daleko, majáků minaretů varující vzdušné koráby před skalnatými špičáky, tajných vojenských světelných signálů podobných morseovce, ale také jako hvězd komíhajících se září karavan horských nomádů či observatoří a záchranných stanic na vrcholcích hor.

Zde, stovky metrů nad údolím, se zdál být život tichý, bezstarostný, nádherný. Bezmezná rozlehlost kraje pod nimi sváděla k úniku z jejich dosavadních životů. „Vystoupat ještě výš, a ztratit se nadobro v těch pokojných výšinách...“ A přesto to byla jen iluze, neboť tu často sněžilo, pršelo a fučelo, a člověk tu přežíval spíše ze skromnosti než z jídla, kterého svahy poskytovaly poskrovnu.

Aalis toužila v takovýchto chvílích spatřit celý svět, i kdyby to byla jen další nestálá tužba, která vyprchá za prvním kopcem. Vždyť k čemu by život byl, kdybychom se nenechali svádět citovými pohnutkami? Kdybychom si neozkoušeli první poslední, pokud toužíme vyzkoušet první poslední? Je snazší usilovat o všechno, než se učit spokojit s málem. Jedinou podmínkou je nechtít to za každou cenu, protože tou cenou může být velmi snadno i naše štěstí a zdraví. Člověk si musí počínat při usilování převelice opatrně, neboť když si za něčím jde a neustále zírá vpřed, má tendenci přehlížet krásu kolem sebe. Má tendenci ztratit při tom sám sebe. Hledí do budoucna tak usilovně, jako kdyby v budoucnu žil, až přestane žít tady a teď, přestane žít ve svém vlastním těle. Podobně jako spisovatel, který píše a sní o přenádherném světě plném mýtických stvoření a pitoreskních krajů, a nevnímá při tom prostou krásu reality kolem sebe. Jak je snadné zbloudit k hezké neživé fantazii, než-li ke smyslné živoucí skutečnosti!

Aalis se nakonec zapřísáhla, že brzy vyrazí na cestu kolem světa. Nevěděla jak, kde na to vezme peníze, ani co má očekávat. Už z té pouhé myšlenky mysl i tělo zachvátila panika. Ale přesto to chtěla zkusit. Věděla, že musí, protože věděla, že strach ani jiné hloupé negativní emoce ji nesmí odradit od jejích snů a štěstí. Prostě nesmí! Byla by to přeci zrada daru života, který dostala do vínku...

Netušila, že v tu chvíli vyslovila přání k něčemu, co ji dalece přesahovalo. Přání, které se započalo plnit už v době jejího narození. Avšak až s tímto úmyslem se odehrál zvrat v naplnění onoho přání. Netušila, že žena, která ji dlouhých jedenáct let hledala, získala poslední střípek skládačky o tom, kde Aalis přebývá. Vyrazit tak do světa mělo být brzy jejím osudem. A jak už to u osudu bývá, dopřeje jí to pro její vlastní dobro, ačkoli prožije chvíle štěstí i hrůz, o jakých se jí ani nesnilo.

-           -           -           -           -

Obě děti vytrvale stoupaly vzhůru, v nohách kilometr převýšení na osm kilometrů vzdálenosti, dokud nespatřily horské sedlo, v němž se převýšení ustálilo, a odkud o notný kus dál za náhorní plošinou zase klesalo dolů do údolí na druhé straně úbočí hor. Vyhrabaly se posledních pár metrů. Jsou tu! Prudký náraz větru z pláně by je málem srazil k zemi, kdyby se o sebe nezapřely. Jak se však zmátořily a rozkoukaly, naskytla se jim dechberoucí podívaná. Asi dva kilometry od nich vpravo i vlevo do temně šedých oblak pozvolna stoupala horská masa pokrytá režnou divokou trávou, zatímco před nimi se rozprostřela pláň rašeliniště, v jehož středu asi míli daleko stál obří hradní komplex Drut. Vpravo od něj se jako zápalná šňůra vinula kolona povozů, jež byla v těžkém šeru patrná především díky lampám a ohňům tábořišť.

„Tohle jsem viděl na obrázku!“ vyhrkl Artur. „Na pohlednici!“

„Drut, chlouba kraje.“

„Tam bych chtěl žít.“

„Slyšela jsem, že se tam služebníci ohání do úmoru.“

„Říkal jsem, že bych tam chtěl žít, ne pracovat,“ ušklíbl se Artur.

„Znám hezčí místa.“ Artur se zamyslel, odkud je může znát.

„Z knížek,“ podotkl jaksi neutrálně, a nevěděl, co si o tom myslet. Asi proto se vyjádřil nahlas, aby Aalis rozpovídal.

„Ano. Existují místa hezčí než naše nejhezčí představy... Jak moc bych je chtěla navštívit...“ posmutněla. Artur jako kdyby zazmatkoval, pronesl v mžiku:

„Vezmu tě tam!“ Aalis se lekla a zbrkle upřela na Artura kukuč. Pak se rozesmála.

„Myslím to vážně!“ přisadil si Artur nakvašeně a dívka brzy zmlkla. Pak se zadívala do dáli, kamsi za hradní komplex.

„Jsi hodný...“ Pookřál. Čekal, co dalšího řekne. „Myslíš to vážně?“ pohlédla na něj vážně. „Vážně vážně?“ usmála se.

„Přísahám na svůj život!“

„Brepto! Nepřísahej na svůj život! Nikdy nevíš, co se pokazí!“

„Co by se mohlo pokazit?“

„Úplně cokoliv!“

„Tak ať!! Až se to pokazí, spravím to!“

Mlčela, dumala, a sem tam po něm hodila očkem.

„Troubo...“ pronesla nakonec posměšně a vzala ho za ruku. „Tak pojď, jdeme, než se něco pokazí.“

Jak tak procházeli poměrně vymrzlí a vyfoukání prudkými poryvy větru po úzkých vyšlapaných pěšinkách mezi políčky precizně vydlabané rašeliny skládané do úhledných cihliček, bavili se natěšeně o teplém pokojíčku ubytovny.

Večer je ten kritický čas, kdy den usíná, ale my ještě ne, načež se do našich příbytků a myslí vkrádá temnota noci. Aalis byla vděčná, že se Artur v močále neotočil a nevrátil do osady. Bylo by jí tu touhle dobou smutno. Jak málo stačí... jediný člověk, který rozumí vašemu trápení, a nemusí se snažit vás jej zbavit, jen ho něčím zakecat.

Z povzdálí se k dětem od hradu blížila jistá entita. Možná by se slušelo spíše slovo „existence“, neboť si vykračovala kolébavou chůzí s tělem pohupujícím se nahoru i dolů, dopředu i dozadu, vlevo i vpravo. S neochvějným úsměvem mávala dětem už na délku fotbalového hřiště. Instinktivně se ohlédly přes rameno, jestli za nimi nejde adresát ženina pozdravu.

„Halóha, aloha, amigos!“ křikla, když zkrátila vzdálenost od dětí na polovic. „Jaká překrásná stvoření!“

„Otočíme se... jakože jsme si něco zapomněli,“ houkl zmatečně Artur k Aalis.

„Arture, vždyť ta žena vypadá mile!“

„No právě. Až mi běhá mráz po zádech.“

„To zvládneš! Je to jen milá paní, ne maraton.“

„Jestli pojede slovní maraton, jak to některé ženské umí, pak...“ rozjel se mluvou, kterou odposlouchal od mužských.

„Ššššš!!“ přerušila ho rázně.

„Ahojda, děti!“ pozdravila žena na deset kroků od nich. „Kampak kampak, do hradu? Je hezky, nechcete si raději popovídat?“

„Promiňte, my spěcháme,“ snažil se vykroutit Artur.

„Opravdu? Ale já znám pěkné historky, můžeme si udělat čaj a tak.“

„To bychom moc rádi, ale musíme se ubytovat než padne tma,“ přitakala k Arturovu překvapení Aalis.

„Nechoďte, však proč byste chodily, takové hezké děti,“ libovala si lehce nesvá.

„Máme před sebou ještě dlouhou cestu, musíme si odpočinout,“ bránila se Aalis.

„Odpočiňte si se mnou, se mnou je zábava, budete se smát jako nikdy!“

„No my bychom raději ten spánek.“

„Ále, však ten není potřeba, když se člověk dobře baví! Umím hrát na foukací harmoniku, zahraju vám, co jen si budete přát!“ Děti se pousmály, ale mlčely. Aalis dělala, že se rozmýšlí.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ napadlo za okamžik podezřívavou Aalis.

„No jistě, úplně na cokoliv!“

„Jaký pokrm máte nejradši?“

„Šťouchané brambory s vrchnokem, proč?“

„Tak to se omlouváme, ale nerozuměly bychom si.“

„Jak jako nerozuměly?“ mátlo ženu, zatímco děti odcházely k hradu. „Jak jako nerozuměly?! Vy malí slizcí haranti! Vraťte se, slyšíte?! ... Ách, vraťte se!... Proboha! Snažně vás prosím,“ padla na kolena a rozbrečela se. Vzlykala velmi hlasitě, dokud teatrálně nezasténala. „Potřebuju vás!!“ hulákala stále dokola. Vše se odehrálo tak rychle, jako kdyby ženiny emoce jezdily v jejím nitru na horské dráze.

„Arture, neotáčej se!“ sykla Aalis.

„Co... to bylo?“ pronesl zděšený Artur.

„Lovec pozornosti. Četla jsem o nich v knize. Někteří jsou smrtelně nebezpeční.“

„Co?!“ nevěřil Artur v domnění, že si z něj Aalis dělá špumprnágle.

„Za každou cenu se snaží získat něčí pozornost. Živí se jí.“

„To je smrtelné?“

„Samo o sobě ne. Ale s další poruchou nebo špatnou vlastností... Někdo získá tvoji pozornost a pak tě vláká do pasti. Nebo tě upíše do kultu, jako se to stalo Čundr Bobovi. Pamatuješ? Tomu, co chodil do Kváka každej večer na nakládanýho hermoše. Jednou se objevil lovec a od tý doby Boba nikdo neviděl.“

„Chudák Bob,“ zachmuřil se Artur.

„Chudák Bob,“ zakvákalo cosi za dětmi. Aalis hrůzou skočila do náručí Arturovi, který se společně s ní otočil. Oba spatřili na zemi balvan chlupů, zvíře zvané žabojíc.

„Chudák Bob,“ zakvákala žabí tlama a po zaječích nožkách odhupkala pryč.

„Fujtajksl!“ vyrazila ze sebe napružená Aalis.

„Já bych je nakopal!“ rozohnil se Artur. „Tyhle bestie na infarkt složily víc chlapů než občanská válka v osmašedesátým,“ dodal větu, kterou zaslechl u Kváka. Tam však byla tehdy věta reakcí na to, jak není pro ženatého trpaslíka hrozivějšího nepřítele než trpasličí tchýně.

„Smrt fakticky číhá všude,“ konstatovala suše Aalis, která pozvolna vyklouzla z Arturova sevření, jako by se chtěla nepozorovaně vytratit.

„Měli jsme ho chytit a uvařit,“ honily se Arturovi hlavou značně pozitivnější myšlenky na pomstu a jídlo zároveň.

Přesto šli pak oba dál. Jen co Artur upokojil svou touhu opatřit si papuče ze žabojíce, dostal se obloukem zpátky k lovcům pozornosti.

„Co to mělo znamenat s těmi bramborami?

„Cože?“

„No jak ses ptala té ženské před chvílí na oblíbený jídlo...“

„Všichni lovci pozornosti mají rádi šťouchané brambory s vrchnokem.“ Artur se blbě vytlemil. „Mně to k smíchu nepřijde. Vždyť mají mentální poruchu.“

„Třeba by se ta porucha mohla jmenovat ‚bramboračka‘,“ pronesl Artur poťouchle, ale reakce Aalis se už nedočkal. Proto se krátce na to zeptal střízlivě:

„Takže když si ze všech jídel nejvíc oblíbím šťouchaný brambory s vrchnokem, stane se ze mě lovec pozornosti?“

„Může i nemusí. Prý mají všichni lovci rádi tenhle pokrm, protože je to nějaký skrytý spouštěč té poruchy. Něco jako prapůvodní příčina, kvůli které porucha hodně dávno vznikla... Někdo zase říká, že je to záhada skrytá v kolektivním nevědomí.“

„Víš, Lis, zní to moc hezky, ale měla bys ty knížky přestat číst. Naháníš mi hrůzu.“

„Znám i hrozivější věci.“

„Mě spíš děsí, že mluvíš jako středoškolský profesor.“ Na to se Aalis naprdla a opáčila:

„Blbe!“

Tam, kde kopáči netěžili rašelinu, stály povozy kolem Drutu bez omezení. Proto se před vzdálenější fortnou od hlavní obchodní stezky usadila přinejmenším stovka furgonů, voznic, žebřiňáků, kočárů užitkových i obytných, a sem tam dokonce i nějaká ta auta, u nichž se sice i Aalis na drahnou chvíli s úžasem pozastavila, ale nakonec to byl Artur, kdo musel být od aut silou odtažen, div si na něj jeho kamarádka nevypůjčila naviják.

Jak se tak děti toulaly křivolakými uličkami dál, spočinul jejich zrak na karavaně orientálců stojící v hradním příkopě, která se takto „utopena“ v terénu částečně chránila před větrem. Hradba, která pak orientálce kryla z druhé strany, byla vysoká osm poschodí a věž fortny o tři vyšší. Vstup v podobě ocelových vrat vysokých dvě patra, prťavých oproti výšce hradební zdi, byla dokořán jako ruce vítajícího. Ještě většími rozměry se pyšnila nad vraty cedule s morbidním oznámením: „Buďte hodní: Žádné varovné výstřely“. Každý brzy zjistil, že místní ochranka používá na rvačky „jen“ kulometné vzduchovky, ale dostat ránu z nich nechtěl nikdo. Respektive téměř nikdo, neboť tu strážní zažili i flagelanty a fakíry, kteří tradičně vyhledávali fyzickou bolest. Jiní zase neradi platili za akupunkturu, proto vojáky všelijak provokovali, aby schytali dávku. Že pak museli z kůže pinzetou tahat desítky diabolek jim očividně nevadilo... nebo vadilo teprve když vystřízlivěli, nebo si měli sednout na zadek.

Pozornost Aalis brzy sklouzla na pojízdné domky. Jedna snědá rodina ze severních plynných pouští (podle plápolající zástavy a ručně malovaných ornamentů na dřevěném obložení) prožívala svou podvečerní idylku. Otevřenými okýnky do domku proudila osvěžující bríza. Každý ve své místnůstce na něčem dělal. Fousatý muž drhnul horní půlku těla vycpaným ježkem šmirglovým, fousatá žena (?!) pletla kulichy z nití pavučince bavlněného, mladý pár vařil vejravku žabí, děti škrábaly granáty (druh ovoce), a hlouček ve větší místnosti druhého patra pil, jedl a hlasitě se bavil za doprovodu kvílení niněry. Venku na zápraží pod žlutomodře pruhovanou markýzou kouřil gypsovku mladík s měkkým pohledem a jizvou přes obličej. Pronesl k Aalis slova, o nichž si Artur myslel, že jsou pozdravem. Aalis však tušila jejich pravý význam, přestože řeči mladíka vůbec nerozumněla. Označil ji za „ohroženou hybatelku věcí“, což v severních pouštích znamenalo něco jako „dívka se skrytou silou, kterou budou chtít dobří citliví lidé rozvinout a zlí citliví zničit“. Kdyby se Aalis nad svou intuicí pozastavila déle, měla by se čeho obávat. Na to ji však příliš zlákalo kouzlo kočovného městečka před hradbami.

„Dokážeš si to, Arture, představit? Kočovný život?“

„Dokážu,“ zasnil se Artur.

„Myslím opravdu, bez ideálů.“

„Tak to ne. Zatím jsem ‚kočoval‘ jen do městysu Ibira.“

„Hmm. To je ta nejnudnější část cesty, jakou jsem kdy poznala. A to jsem přečetla celou ilustrovanou knihu Nudné cesty.“

„No právě. Kočovný život nebude pro mě.“

„Ledaže bys ty nudné úseky prospal,“ uculila se.

„To bych si nejprve musel vydělat na lístek,“ poznamenal hořce Artur, který si připomněl svůj zatím nejasný plán tvrdé dřiny vedoucí k menšímu jmění. Už měl však jasno v tom, že když je nevysvobodí z osady oba, vysvobodí alespoň Aalis.

Děti procházely kolem větrem ošlehaných žen i mužů, kolem jejich nezkrotných ratolestí i skromného majetku. Jedni večeřeli sami, s pohledem zdrchaně upřeným do hlíny, jiní večeřeli v partě, přesto s pohledy utahaných pracujících, sedíc v tichém zadumání a bídě, přežvykující chléb namáčený ve výživném vývaru z vnitřností. Aalis chodila mezi takovými lidmi nerada. Svářel se v ní vždy velkorysý chtíč pomoct jim, a surové vědomí, že téměř nikomu nepomůže. Tahle bezmoc ji nakonec nutila ignorovat utrápené duše, z čehož jí bylo ještě hůř.

„Arture, jak jim pomůžeme?“ vyhrkla citovým pohnutím. Klučina neschopen odpovědi se zamyslel. Po pár vteřinách pronesl:

„Nevím. Ale zkusme na to přijít.“

„Dobře... zkusme to,“ přitakala spokojeně dívka. A tím celá záležitost skončila, neboť se děti brzy dostaly do víru vlastních trablů a rozptýlení.

Teprve za tmy hrdě prošly branou. Právě zde je uchvátila hudební variace vířící z rohů, nároží, koutů i zákoutí tohoto malého městečka na hradě. Kvartety, jazz, folkoví kytaristé a extatické flétny v explozivním tanečním rytmu tlumeně vyhrávaly z kavárniček a barů. Co však naprosto dominovalo prostoru nádvoří, byl (navzdory zlacenému secesnímu orloji policejní stanice) černošský sbor složený z dvacítky mužů a žen v nažloutlých „slunečních“ róbách pracujících socialistů, kteří převzali a přetavili duchovní spirituál do lidovější podoby.

Kopali jsme pangejt v Grinywour!

Vedro spalovalo zespod, z boků, shůr!

Á shůr, hůr, hůr, hůr, hůr, hůr!

Áááá

jen krajíc-chleba-máme dnes,

tak dej nám-aspoň-pěknej dres!

Áááá

dres, dres, dres, dres, rez, rez, rez, rez.

Řez!

Neštěkne po mě ani pes,

pes, pes,

však mi to neva, dokud mám svou ves.

Já mám co mám, žel ne srdce dam,

jen jednéééé,

nad vodou zůstávááám!

Áááá

vám vám vám vám vám vám vám vám!

Velmi podivné a podivně zašité bokem, lehce utopené v tmavé údržbářské uličce, stálo uskupení Brůbrbor. Trio vychrtlíků ve svářečských brýlých navlečené v jediném předimenzovaném stříbrném pršiplášti hrálo na vesnické nástroje v podání kovadliny a kladiva, klepání kosy, skřípání kovu o kov či syčení vodou zalévaných rozžhavených uhlíků.

Děti se protáhly kolem... řekněme avantgardní skupiny (Artur při tom s mrknutím utrousil do klobouku pozlacený knoflík, za což byl odměněn žonglováním s kladivy) a vlezly do zchátralé ubytovny. Najednou se rozhostilo ticho. Starší babka se v zašpiněné kukani recepce šťourala v zubech a sjížděla znaveným pohledem bulvární plátek, zatímco na lavici naproti jiná babka krutým pohledem propichovala Aalis, které z ní přejel mráz po zádech. Dívka si byla jistá, že ta stařena je chladnokrevná vražedkyně.

„No?“ tázala se recepční, aniž by se obtěžovala pozdravit či odvrátit zrak od přebujelé senzace.

„Pokoj,“ odpověděla stejně nezdvořile Aalis, která se nervózně otočila přes rameno, aby zkontrolovala zlou stařenu. Jenže ta jako by se vypařila.

„Neni. Plno. Sbohem,“ odpálkovala je babizna.

„Prosím vás, nenašel by se aspoň jeden?“ převzal iniciativu Artur.

„Pros jak chceš. Nenašel. Leda kumbál na košťata támhle,“ ukázala na místnůstku pod schodištěm, kde v šestivteřinových intervalech blikla žárovka na oslizlé harampádí, o jehož účelu „čistit“ obě děti značně zapochybovaly. Aalis se zdálo, jako by v tu chvíli zaslechla tlumený křik útrpně umírající setniny pěchoty a spatřila drobný obláček jejich duší stoupající nad schodiště. Pravděpodobně to však byla jen halucinace vyvolaná unikajícími výpary výdechu parní kotelny či prádelny o patro níže.

„A kolik by...?“ spustil pokorně Artur.

„Stejně jako ostatní pokoje,“ přerušila ho bába. „V ceně je sauna.“

Pochopitelně sauna v celém pokoji, kde by nás ta ježibaba přes noc usušila jak křížaly, pomyslela si Aalis.

„No tak jo, my to teda...“

„Neberem!“ přerušila ho pro změnu Aalis. „Trhněte si nohou!“ vzala Artura za ruku a vyvedla ho ven. Artur ještě křikl na recepční mezi dveřma: „My se rozmyslíme! Držte nám místo!“

„Arture, nebudeme tam spát, i kdyby venku řádil tajfun,“ rozhodla dívka jednoznačně.

  „Stačilo by tam trochu uklidit,“ namítal optimisticky.

„To bychom museli vzít kyselinou...“

„To není zlý.“

„... naše oči!“

„Ou,“ sklopil zklamaně zrak k zemi.

„Vždyť to vypadalo hůř než doupě veleslimáků.“

„Doupě veleslimáků jsem neviděl, takže mi to vlastně nevadí.“

„Ale mně jo! Pojď, jdeme před hradby, poprosíme někoho o nocleh.“

Artur to vzdal a podřídil se. Spaní venku mu přeci jen přišlo dobrodružnější.

Babka s krutým pohledem vyšla před ubytovnu a bedlivě sledovala děti do chvíle, než zmizely za rohem fortny. Pak zamumlala nezřetelná slůvka s dušeným hrdelním chrapotem a sevřela při tom zapovězený smrtonosný relikt zvaný „vraní oko“. Pak se zhluboka nadechla, a s hlubokým výdechem padla bezvládně k zemi. Její mrtvola se při dopadu rozpadla ve žlutozelený sirný mrak, jenž se odpařil kamsi k výšinám hradebního cimbuří. Právě odtud se o překot rozprchlo hejno vran do všech světových stran.